Asi ani já jsem netušil, že budu někdy psát takto mířený článek na náš firemní blog. Psát ho v době, kdy je jedno jasné – doba bude zítra jiná, čas najednou utíká jiným tempem a svět se před očima mění každým dnem.
Doba chaosu, médií a tragédií
V televizi jen tragédie, jedna za druhou a hlavně jen informace, kdo a kdy umřel. Najednou se do zpráv nevejdou ty události, které by za normálních okolností byly hlavním tahákem dne, plnily titulky novin. Korona je v přímém přenosu a zjištění, že kdo nešije roušky, není in, je na pořadu každého dne. Na Facebooku téma stejné, i když zde občas tragédii střídá vtip na tento stav, protože lidem už asi dochází, že skálou nepohnou a jsou malí páni.
Jako majitel střední nebo spíše menší firmy si připadám už více než měsíc pod tlakem, strašně stísněný, ubíjí mě opatření, která jsou. Ubíjí mě zákazy a myšlenka, že najednou vlastně neřídím nic, ani firmu ani sebe, jen čekám, co se bude dít v dalších dnech. Roušky šít neumím, ale jako firma jsme do společenského systému přispěli hodně a děsí mne, co se dnes děje, opravdu mě to děsí.
Nechci hodnotit opatření vlády, opravdu netuším, jestli je nutné chodit s rouškou do lesa a jezdit s ní v autě. (Asi to nutné je, protože ty pohledy lidí, když roušku v lese nemáte…) Ono se to stejně zítra změní. Co mi ale od vlády opravdu strašně chybí, je vize a další směr, kam se posuneme dále, co nás čeká v dalších dnech, když jako společnost splníme toto či ono. Opatření jsou spíše nárazová, chaotická, přijdou mi nekonzultovaná s odborníky a čtení Twitteru Vojtěcha a Hamáčka (tedy hádání se hlavních představitelů státu, kdo sehnal více prostředků pro ČR), je spíše smutné a důvěru nepřidá.
Proč se nepíše tolik o chřipce?
Přemýšlím, proč se nepíše o chřipce, na kterou umře ročně 1 500 Čechů, nebo o kuřácích, kterých za den umře u nás 50. Přemýšlím, jestli koronavirus má být právě ten důvod, který může obrátit můj život naruby, protože jako každý druhý Čech mám hypotéku a závazky. Doporučuji si přečíst tento článek od pana Koláře, kde jsem také čerpal názory na tato tvrzení. Ale hlavně si jako zaměstnavatel pokládám otázku, co bude zítra? Dokážu plnit závazky vůči našim zaměstnancům, dodavatelům, státu?
Přečetl jsem si plno článků o tom, jaká budou další opatření, plno krásných PR sdělení, kolik se napumpuje do ekonomiky. Ale kdo podniká a má firmu, opravdu tomu věří? Jaká je a bude realita? Kde na to stát vezme, když nebude mít ty hlavní zdroje příjmů, tedy nás, malé a střední firmy? Ne, nečekám nic, žádnou pomoc.
Profil naší firmy pro představu čtenářů
Naše firma Poski.com je menší, dává práci cirka 35 lidem v průměru a obrat firmy se pohybuje kolem 17 milionů korun ročně. Odvádíme ročně na DPH přes 2,5 milionů korun. Není to tedy v celorepublikovém nebo celosvětovém měřítku nic velikého, ale na to, co jsme dokázali, jsme patřičně hrdí a jsme součástí kolosu ekonomiky. Roky práce a odříkání, bez půjček, vše postupně budované, postupně z vlastních zdrojů. Být podnikatelem neznamená topit se v penězích, ale spíše celý život se snažit za něčím jít. Snažit se něco dokázat a být hrdý na to, když se dílo podaří. Překážek k tomu je cestou k úspěchu tolik, že si to ani nedokážete představit.
I když naše firma není v bezprostředním ohrožení svého bytí, stav se může rychle změnit. Tímto ujišťujeme naše klienty, že závazky, které vůči nim máme, budeme plnit, co to půjde. Pracujeme v IT sektoru, vyrábíme e-shopy a realitní software, pomáháme klientům růst v tomto odvětví. Opatření, která jsou v současné chvíli nastavená pro podnikatele v souvislosti s koronavirem, nejsou z hlediska podnikání malá. Cítíme, že dodavatelský a odběratelský řetězec se hodně porušil, blíží se nejhorší doba, kterou jsem za svou éru podnikání od roku 2002 zažil. To, co se děje v dubnu 2020, je zatím jen čajíček. Nezávidím těm firmám, které jsou v první linii. Je jasné, že plno firem v určitých odvětvích má existenční problémy. Kdo má hotel nebo cestovku, už nyní bude na pokraji krachu. Doba se z časů lehkých najednou mávnutím kouzelného proutku stala těžkou, ale koledovali jsme si o to.
Co se ve firmě stalo za poslední měsíc
Řeklo by se – IT, to bude mít žně. Nouzový stav = všichni sedí doma a budou řešit přesun svého podnikání na internet. Částečně to tak skutečně je, vznikla skupina zákazníků, kteří chtějí přesunout své podnikání na internet hned, mávnutím kouzelného proutku. Mít svůj e-shop, který je spasí, a provedením bude stejně špičkový jako Alza.cz. Snažíme se uspokojit tyto poptávky, ale bylo by nezodpovědné slíbit někomu něco, co nemůžeme splnit, a tak jsme nuceni většinu těchto poptávek odmítnout. Představa těchto zájemců je nereálná.
Obecně můžeme ale říci, že poptávka po našich produktech se zastavila, jako kdyby udělal někdo čáru a přes noc jsme se probudili do jiné doby. Kdybychom neměli rozpracované projekty a finanční rezervy, byl by stav kritický okamžitě. Našimi klienty jsou povětšinou malé a střední firmy a realitní kanceláře. Ti všichni čekají. Čekají, co se bude dít.
Měli jsme velikou výhodu, přesunuli jsme práci domů. Jednak kvůli tomu, že nám to stát doporučil, a také kvůli požadavku našich zaměstnanců, kteří se cítí bezpečněji doma. Poslouchám tedy hlasy lidí i státu.
To všechno kvůli tomu šílenému mediálnímu tlaku, to všechno kvůli strachu, který se v nás vytvořil. Ekonomika se zastavila. Co ale dále? Jak budeme žít?
Jak bude vypadat podnikání malých podniků v květnu, červnu a dále?
I když ze všech médií slyšíme, kolik dostane OSVČ jako náhradu škody, jak se posune EET a plno dalších opatření, je jasné, že nebudou dostačující. Naopak, naši dodavatelé chtějí vše zaplatit a my zaplatit musíme nebo se koloběh peněz zastaví úplně a bude to cesta naší společnosti a kultury do pekel. Musíme si tedy z tohoto stavu pomoci sami, nepočítat s tím, že nám někdo pomůže.
Historie z pohledu ekonomie jasně ukazuje, že vždy v podobných dobách vyšel někdo jako vítěz, ale vždy bylo více poražených. Určitě se ještě více budou pumpovat prostředky do zdravotnictví, do zásob prostředků z Číny a dalších věcí, které našinec, tedy majitel malé firmy, ani nepozná. Protože ke mně se roušky od státu určitě nedostanou dříve než po karanténě, a tak si je šijeme doma.
Naše firma pravděpodobně neskončí, ale je jasné, že nic nebude jako dříve. Hodnota zdraví bude z ekonomického hlediska v době koronaviru veliká, astronomická. Přijdeme o desítky klientů, snížíme naše obrazové plány a pokusíme se fungovat dále. Majitelům středních firem to ale přidělá plno nových šedin, infarktů a starostí, protože, i když si to zaměstnanci nechtějí přiznat, poctivému podnikateli jde hlavně o ty lidi. Naší výhodou je to, že IT bude pokračovat, ale jinak než dosud.
Myslím si, že nám tento čas opravdu hodně vezme. Kromě pročistění trhu, jsem v době koronavirové našel ale i pozitivum. Snad se srovná vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Ano, je to tak, jak píšu. Zaměstnanci se totiž naučili mít všechny výhody, na které si vzpomenou, minimálně v IT sektoru. Práce z domu, hezký plat za práci v teple kanceláře, tu či onu jinou výhodu. Mají se dobře a vytratila se pokora v to, že to není samozřejmé, vytratila se dřina a chuť dát milimetr něčeho navíc. Práce si musí člověk vážit, a to není jen slovo. V době před koronavirem bylo tak jednoduché se sebrat a jít, bylo tolik příležitostí… Jsem rád, že kolem sebe mám i pár jedinců, kteří to mají jinak a kteří mě motivují dále.
Platí to ale i mezi dodavatelskými vztahy. Firmy chtějí vše hned, nejlevněji. Bereme automaticky to, že když nevyužijeme jednu firmu, službu nebo produkt nabídne firma druhá. Že se během pár hodin dá dostat na druhý konec světa. Ono ale ani tohle automatické není. Úcta a pokora musí být také v těchto vtazích.
A proto je můj závěrečný apel – nepodlehněme tlaku médií a snažme se žít, ekonomika to potřebuje. Uvědomme si, co se nám jako společnosti stalo, a važme si toho, jak se máme dobře, není to samozřejmé. Pokud se do našich životů vrátí pokora a úcta k druhým, máme šanci. Pokud si z tohohle ponaučení na všech frontách nevezmeme, co máme, čekají nás horší časy, sociální nepokoje a možná i války.
A to nechce, věřím, nikdo z nás.
Vladimír Vaněk,
výkonný ředitel Poski,com